Protivná blondýna: října 2013

Šupák v Národní galerii

Co si mám vzít na sebe, řeším poměrně často. Jsou ale situace, které si o určitý styl oblečení říkají. Když jsem byla na základní škole, byly příležitosti, kdy to bylo prostě na sukni. "A musím v sukni?" ptala jsem se s hrůzou v očích maminky, když nám naplánovali školní výchovný koncert, protože jsem tušila, že moje jediné, náležitě uctívané džíny a odrbaný svetr, zůstanou samy doma. V sukni tehdy jednoduše znamenalo, že holčičky se musí narvat do skládaných sukének a vestiček, chlapečkové zas do tesilek a příšerných košilí.

V ještě dřívějších dobách se tomuhle oblečení říkávalo hodobóžové. V hodobóžových šatech chodívaly naše babičky zamlada na nedělní procházky, do kostela a vlastně kamkoliv při významnějších příležitostech.

Vím, že dneska, kdy se i na operu do Národního běžně chodí v džínách, asi nemá moc smysl psát o hodobóžových šatech nebo příležitostech na sukni. Ale nedá mi to.

Naprosto typickou situací, kdy spousta lidí absolutně netuší, co si obléknout, a kdy by se měli hodit do hodobóžového, je vernisáž. Vernisáž je takový ten mejdan, kterým začínají výstavy. Obvykle se tam více či méně moudře hovoří, pak si návštěvníci vernisáže se zadumanými výrazy prohlédnou vystavená díla a nakonec se často s výrazy lovců mamutů po velmi dlouhém půstu vrhají na jednohubky a víno, které na každé pořádné vernisáži musí být. Takzvaná holubí letka (skupina dobře informovaných důchodců, vesměs bývalých novinářů, která obráží vernisáže a další akce, kde je jídlo a pití zadarmo) se vrhá na občerstvení hned.

Přestože vernisáž je událost méně formální, než třeba premiéra opery, jde o událost společenskou, která si zaslouží i náležité oblečení. Výjimky platí jen pro excentrické umělce, excentrické kurátory výstav a excentrické přátele obou výše uvedených skupin.

Všichni ostatní by se měli obléknout aspoň trochu slušně. Jasně, na vernisáži výstavy kroužku šikovných rukou v hasičárně v Horní Lhotě nebude nikdo řešit, že Venca a Božkou přišli v montérkách. Ale na vernisáži v Národní galerii by fakt návštěvníci neměli vypadat, jako by dorazili rovnou z celodenního výšlapu po krásách středních Čech. Národní galerie je poměrně honosná instituce a vernisáž v ní je poměrně hodně významná kulturní událost na to, aby na ní člověk vypadal jako buran. Jako buran s mobilem u ucha.

Zdroj: facebooková stránka Národní galerie v Praze

A taková Galerie Emila Filly taky zrovna není výstavní prostor alternativních umělců v polorozbořené budově bývalého depa, aby tam lidé na vernisáži museli vypadat, že si odskočili z hřiště.

Zdroj: partyusti.cz

Skoro jsem chtěla začít s tím, že zatímco ta dnešní mládež fakt neví, co se sluší, aspoň střední a starší generace se obléknout umí. Jenže to bych nesměla narazit na fotky z vernisáže v kostele svaté Anny v Jablonci. Tam se totiž adekvátně místu i akci snad oblékli jen ti, kteří ji uváděli. Trochu tristní pohled, že?

Zdroj: mestojablonec.cz

Ani v Brně nevědí, co se sluší. A tak není problém potkat na vernisáži v Moravské galerii dámy s kloboučky i pány v lyžařských svetrech a kapsáčích. Bojím se, že z přední strany je na svetru jelen.

Zdroj: moravska-galerie.cz

To ale zdaleka není nic proti slavnostní vernisáži výstavy ve Valdštejnském paláci. Tam to totiž letos v srpnu vypadalo, jako kdyby nikdo nepřišel, a tak dovnitř násilím nahnali hlouček turistů, který šel původně do zoo. Pána v kostkovaných kraťasech jsem podezírala, že má sandály a v nich ponožky. Mile mě překvapil, měl tenisky. Stejně mile mě při té bídě překvapil i pán za ním - že si aspoň tu kšiltovku sundal.

Zdroj: senat.cz

Ještě jednou Národní galerie. A názorná ukázka toho, že nejsou džíny jako džíny. Zatímco na pánovi zcela vlevo se tak nějak snesou, pána zcela vpravo bych z vernisáže hnala bejkovcem. A je úplně jedno, jestli tam byl pracovně jako známý reportér. Ani on nemá právo přijít do Národní galerie jako šupák.

Zdroj: facebooková stránka Národní galerie v Praze

Ono obléknout se adekvátně situaci totiž není jen o tom, že člověk nevypadá jako tele. Znamená to, že třeba zrovna vernisáž vnímá jako akci, na kterou mu stojí za to se hezky obléknout, protože prostě má úctu k někomu, kdo vystavuje svoje životní dílo.

Možná to vypadá, že přeháním. Jenže za chvíli se u nás stane standardem chodit do opery v džínách a do Národní galerie v umolousané mikině. A než se nadějeme, budou kolem nás v obchoďácích procházet lidi v pyžamech a podvlékačkách. A já bych teda souseda odnaproti v tílku a trenkách u pultu s lahůdkami fakt potkávat nechtěla.

O holých větách a magisterských titulech

Minimálně 700 tisíc korun (podle ceníku pro generální, hlavní i další partnery, zdroj tady a tady) naúčtovala firma pořádající údajně exkluzivní módní show společnostem uvedeným na plakátu akce. Je škoda, že z takové částky nebyla ochotná obětovat pár korun za honorář někomu, kdo umí aspoň trochu česky. Pak by totiž neměla plakát, nad kterým kdejaký grammar nazi uroní slzu.

Ani oko estéta nezůstane suché. Splácat dohromady legendární fotku dělníků obědvajících na traverze s Eiffelovkou, modelkou a fotbalistou, to chce fakt invenci. Grafik byl nejspíš hodně unavený, když si vyrobil v nějakém jednoduchém programu značně nereálně vypadající traverzu a na ni pak velmi prapodivně sesadil postavy a ještě zmrzačil Vlaďce Erbové ruku.

Že si nikdo nevšiml, že zápis data je na plakátu špatně, budiž. Tahle chyba je čím dál častější.

Ale že tam zůstanou i naprosto okaté chyby, to už je hodně hloupé.

www.svatba-ornela.cz

V malém rozlišení to moc vidět není, ale když na vás vybafne plakát velikosti plachty na auto střední třídy, nedá se přehlédnout, že autor neumí po interpunkčním znaménku udělat mezeru, neví, že zmiňovaný fashion store se jmenuje Roosevelt (podle toho prezidenta) a nikoliv Rosewelt (bůhvípodlečeho), že OC Olympie v Plzni není, je tam jen OC Olympia, stejně tak neexistuje NZ Plaza, ale jen OC Plaza. Náměstí republiky by člověk taky v Plzni i jinde hledal marně. Je totiž jen náměstí Republiky.

Prostě a jednoduše - pořadatelé téhle fashion show by se měli červenat i na zádech, jakou ostudu si usekli.

Zajímalo mě, co je to za firmu, když dokáže přehlédnout takové množství chyb najednou. A asi mě to zajímat nemělo. To, co jsem objevila, je totiž ještě tristnější.

Fashion show pořádá společnost Ornela, která je provázaná se společností Giorgio. Jsou za nimi jacísi Vaňourkovi. Oba se pyšní vysokoškolskými tituly a oba by zasloužili poslat zpátky na základní školu. Weby jejich společností jsou totiž noční můrou pro každého, kdo dá dohromady alespoň holou větu.

Některé věty jsem si na webech musela přečíst dvakrát, abych pochopila jejich smysl.

www.svatba-ornela.cz

A takhle vypadá webová pozvánka na fashion show. Nepřekvapí mě, když lidé neumí udělat mezeru po interpunkčním znaménku. Když ji vidím před ním, už jsem mírně udivená. Ale firmy Ornela a Giorgio mi dnes rozšířily obzory. Čárku na začátku řádky jsem v psaném textu fakt ještě nikdy neviděla.

Vedle zcela chybějící nebo špatné interpunkce se autor textu vyřádil i na stavbě vět. A cizí slova, třeba business nebo vicemiss, ta by používat vůbec neměl. Těším, že se vám bude následující text líbit.

www.svatba-ornela.cz

Bohužel nejde o výjimku. Úplně stejně tragické jsou naprosto všechny stránky obou webů. Popelčinny oříšky mi způsobily žaludeční slabost. Naštěstí ji zahnala očividná schizofrenie, s jakou ve firmě jednou "zrealizovaly" a podruhé "zrealizovali" různé akce.

www.svatba-ornela.cz

V reklamě platí, že důležité sdělení je dobré opakovat. V propagačním textu to lze použít taky, ale rozhodně ne způsobem, jakým to dělá Ornela. Sloh je v tomhle případě za pět.

www.svatba-ornela.cz

Když narazím na web řemeslníka, který se bude prezentovat podobným způsobem, řeknu si, že absolvent učňáku celý život pracující rukama má nárok na nějakou tu hrubku. Jestliže jde ale o webovou výkladní skříň salónů, jejichž majitelé se hrdě hlásí ke svým vysokoškolským titulům, pak bych se docela bála o úroveň českého školství.

Mimochodem, kdo najde nejvíc chyb na posledním obrázku, vyhrává.

_______________________________________________________

V textu se píše o webech svatba-ornela.cz a giorgio.cz.

Jak být in v rockovém klubu

Být in v rockovém klubu je daleko jednodušší, než být in na diskotéce. Zvlášť pro holky. Nemusí strávit půl odpoledne mytím, sušením a následným rovnáním vlnitých nebo natáčením rovných vlasů. Nemusí půl odpoledne přemýšlet, jaký obličej si namalovat na přední část hlavy. Nezkoumají, jestli májí odpovídající barvu očních stínů a bot. A už vůbec se nemusí patnáctkrát převlíkat, abyc vypadaly co nejlíp.

Do rockového klubu stačí vyzdobit se černými linkami kolem očí (nebo černými brýlemi) a natáhnout na sebe džíny a černé triko (čím drsnější klub, tím děsivější obrázek by na něm měl být). V lodičkách na dvanácticentimetrovém podpatku taky není nutné se klubem potácet. Ideální jsou totiž kanady.