Proč budou muset hitmakeři rozvážet pizzu?

Moje babička u předpovědi počasí, kde oznamovali, že od západu přijde ochlazení, vždycky říkávala, že z Německa prostě nikdy nic dobrého nepřišlo. Až na pár světlých výjimek potvrzujících pravidlo měla naprostou pravdu.

S klidem přiznávám, že Němce moc nemusím. A že němčinu nemůžu ani slyšet. Je to prostě divná řeč. Dokonale jí vystihlo tohle video:





Ještě horší než němčina mluvená, je němčina zpívaná. A ještě mnohem horší než písnička zpívaná německy, je písnička zpívaná Němcem česky.

Pokud ji navíc zpívá někdo, jako je Denny Schönemann, je to čiré zhmotnění hudebního pekla.

Denny Schönemann vypadá, jako by se zasekl v osmdesátých letech. A nechal si i stejné oblečení a účes. Kdyby v té době existoval internet, jeho stránky by vypadaly tak, jak vypadají teď. Takhle:

www.dennysonline.eu

Na svém webu o sobě Denny S. tvrdí, že míří se svým novým singlem do českých hitparád! Písničku, která je o kousek níž, označuje za rockový šlágr charakteristický svým moderním pojetím, chytlavou melodií a originálním textem na věčné a stále aktuální téma – láska.

Takže české hitparády, třeste se!

Hudba a zpěv by možná mohly uspět v nějaké české hitparádě odrhovaček páté kategorie, které se hrají někde na venkovské tancovačce hodně, ale fakt hodně dlouho po půlnoci. Chvíli mě docela bavila česká výslovnost, než jsem se zaposlouchala do textu.

Ten spáchali  hudebníci, moderátoři a textaři Jana Nováková a Vojtěch Vrba z Brna. A vyřádili se. Tihle textaři se umí se slovy doslova čarovat.

Bez tebe jsem prázdný,
ty jsi odešla bůhví kam,
mé srdce je hrází,
kterou prolomila tvoje dlaň. 

Pořád jenom sním, 
jak vedle tebe spím 
a neustále myslím na tvůj klín 

Refrén, ten se taky povedl:

Má krásko, vážně tě mám rád, 
chci být víc než jen kamarád,
když koukám na tvou krásnou tvář, 
tak vidím nad tvou hlavou svatozář. 
S tímto kvítkem nádherným
chtěl bych žít mnoho dní.

Podobně primitivní rýmovačku o ničem by dokázal o přestávce před tělocvikem složit i velmi průměrný třeťák. Jenže ten aspoň bude mít dost soudnosti na to, aby se nevydával za textaře.

Klip k písničce už všechno jen korunuje. Je v něm všechno. Zpěvák. Zpěvák přijíždí ve fakt hustým bouráku kamsi na louku. Zpěvák zpívá. Zpěvák jede s dívkou v traktůrku. Zpěvák zpívá na louce. Zpěvák objímá dívku a hledí do dáli. Zpěvák se tiskne k dívce vedle traktůrku. A tak podobně. Prostě velká věc!

A když už jsem u toho - pokusila jsem se najít něco i o těch dvou výjimečně nadaných textařích, hudebnících a moderátorech, kteří složili tak poutavý text.

Bohužel jsem našla.

Hudebnice, textařka a moderátorka Jana Nováková a její protějšek Vojtěch Vrba mají na svědomí i další mimořádný hudební počin. Muzika je ještě tak o čtyři třídy níž, než ta Dennyho. A text... No prostě mají rádi bezobsažné rýmovačky typu tvář - svatozář.

Když ti koukám do očí,

hlava se mi zatočí, 

když ti koukám do očí, 

musím se ptát.

Když ti koukám do očí, 

hlava se mi zatočí 

a když koukám na tvou tvář, 

vidím svatozář. 

Pro mimořádně otrlé jedince je tady i záznam tohohle pozoruhodného díla. Klikejte s rozmyslem.

No, myslím, že čeští hitmakeři by měli začít rozvážet pizzu, protože proti takové náloži nemají nejmenší šanci. 

_________________________________________________________

Za upozornění na Dennyho a způsobení mírného nervového tiku děkuju Nikole. 

O tajné soutěži instruktorů autoškol

Ranní dopravní špička. Samozřejmě, že šíleně nestíhám a spěchám. Jako každé ráno. Jenže kolona přede mnou jede, pokud vůbec jede, maximálně dvacítkou. Není to kvůli tomu, že by byl provoz nějak extrémně silný. To zas jen další osvícený instruktor autoškoly usoudil, že pro vyděšeného žáčka za volantem je nejlepší výuka šokem, a tak ho donutil vjet hned při druhé jízdě do nejhustšího provozu široko daleko. Semafory jsou seřízené tak blbě, že na zelenou stihnou projet tak čtyři auta, pokud v nich řidiči ještě nepospávají. Průměr je tři auta. Nebo nula autoškolních aut. Měla jsem si vzít s sebou knížku, pár stránek bych v pohodě přečetla.  

ihned.cz

Když jsem poprvé přišla do autoškoly, neuměla jsem snad ani odemknout auto, natož ho nastartovat. Měla jsem ale docela kliku na instruktora, který věděl, že vyděšená blondýna za volantem je to nejhorší, co se dá na silnicích potkat. A tak jsme v klidu jezdili po poloprázdných parkovištích nebo v odlehlých uličkách s minimálním provozem. Až když jsem se přestala rozjíždět na trojku a byla aspoň trochu schopná šlapat na pedály a současně i točit volantem, vyrazili jsme do trochu normálnějšího provozu. Zásadně ale v době mimo špičku, kdy až tak moc nevadilo, že se na semaforech nestihnu napoprvé rozjet na zelenou, kdy moje poskakování v křižovatce nezpůsobovalo celoměstský dopravní kolaps a kdy má neschopnost rozjet se do mírného kopečka nekončila infarktem nebo hysterickým záchvatem několika řidičů za námi. Až ke konci celého kurzu jsem vyrazila do silného provozu. To už jsem se ale dokázala aspoň udržet ve svém pruhu a jet přitom i čtyřicet.

Poslední dobou mám pocit, že instruktoři autoškol vyhlásili nějakou tajnou soutěž. Kdo dokáže ve špičce projet co nejfrekventovanějšími ulicemi se svým žákem co nejpomaleji a vytočit do nepříčetna co nejvíc řidičů kolem, vyhrává. Průměrná rychlost soutěžních vozů je 15 kilometrů v hodině. Poznávacím znamením instruktorů uvnitř je speciální poloha na sedadle spolujezdce. Obvykle jsou sotva vidět, protože skoro leží mírně zhroucení na dveřích auta a na obličeji mívají výraz: "Když jízda po městě otravuje mě, bude otravovat všechny!" 

Mám pro instruktory z autoškol zásadní informaci: Není nutné šokované žáky odvelet do dopravní špičky hned při druhé jízdě. Berte trochu ohledy na okolí. My, co řidičák už máme, dokážeme vesměs pochopit, že každý se musí nějak naučit jezdit - ale nemusíme kvůli tomu přece vylítávat z kůže dvakrát týdně.

Jo, abych nezapomněla - dnes ráno jsem jela za vítězem té tajné soutěže. Stoprocentně.

O grilu, starání se a komentářích

"Nikdo se nestará o zákazníky lépe než my," píše Tesco na svém webu. A taky, že prý "zákazníkům rozumíme" a "potřeby zákazníků uspokojíme jako první." 

www.itesco.cz

Kecaj! 

Většinou, když zavadím o Tesco, popadnu tam pečivo, kafe, boty nebo krém na ruce, vystojím si frontu u běžných nebo samoobslužných pokladen (čím delší fronty, tím míň pokladen je v provozu), řeknu živé nebo automatické pokladní, že nemám klapkárt, zaplatím a vypadnu. 

Problém ale nastane, když chci něco víc, než vzít cosi z regálu, zaplatit a odejít.  Dovolila jsem si to nedávno a prodavačky mi daly hodně rychle najevo, že bych je neměla obtěžovat. 

Šla jsem koupit gril. A protože mezi těmi vystavenými a smontovanými měl zrovna ten můj vyhlédnutý jednu nohu trochu nakřivo a viklal se, chtěla jsem si podívat, jestli stejně křivý není i v krabici, kterou bych si ráda koupila. 

Začala jsem pobíhat po patře, kde se grily prodávají a hledala jsem kohokoliv, kdo aspoň vzdáleně připomíná prodavače. Narazila jsem na jednu ze zaměstnankyň, ta ale byla z jiného oddělení a poradila mi jediné - ať hledám dál. 

Po čtvrtém kolečku a asi půl kilometru mezi regály jsem to vzdala a dovolila si oslovit prodavačku za pokladnou. Chyba! Pokladní má přece jinou práci, než radit zákazníkům. A tak mě otráveně poslala... zpátky mezi regály pátrat po prodavačce přes grily.  

Našla jsem ji. S grilem mi ale nepomohla, i když jsem nasadila výraz té nejzoufalejší blondýny na celém světě. "Vybalovat z krabice vám to nebudu, sestavovat taky ne, na to tady máme technika, ten tu zrovna není a nevím, kdy přijde," odprskla na mě a ujistila mě, že když bude gril křivý, můžu ho samozřejmě reklamovat.

Bylo mi jasné, že když už se s tou obrovskou těžkou krabicí potáhnu ke kase, pak k autu a pak na zahradu, kde ji vybalím a gril sestavím, může být klidně úplně bez nohy - rozmontovávat, cpát zpátky do krabice, do auta a k pultíku s reklamacemi ho fakt nebudu. Ani náhodou. 

Riskla jsem to. Gril je naprosto souměrný a neviklá se ani trochu. 

Až ale zas budu kupovat něco, co budu chtít předem vybalit a nedejbože i vyzkoušet, vím, kam rozhodně nepůjdu. Mám tak trochu pocit, že snad úplně všichni se starají o zákazníky líp. A že místo velkohubých řečí na svém webu by mělo Tesco začít trochu víc přemýšlet,  co že to starání se o zákazníky vlastně znamená. 

A jestli se pustí do přemýšlení, mohlo by se zamyslet i nad tím, jak se zákazníky komunikovat na sociálních sítích. To mu taky moc nejde. Na jeho facebook lidé třeba nemůžou sami vložit příspěvek. Když si chtějí postěžovat nebo se na něco zeptat, mají jedinou možnost - okomentovat příspěvek správců stránky. Takže to pak vypadá nějak takhle: 

Zdroj: Facebook

To zrovna není příkladný zájem o názory zákazníků, žejo? Ale možná že Tesco svým zákazníkům tak moc rozumí, že přesně ví, jaké příspěvky by vkládali na jeho facebook. A raději jim to rovnou zatrhne. 

Ručníková noční můra

Nejspíš nikdy nezapomenu na jedny Vánoce. Bylo mi asi třináct let, celá natěšená jsem se přihnala k vánočnímu stromku a mezi dárky našla i obrovský balík. S naprostou jistotou, že uvnitř je ta úžasná souprava oblečení na lyže, kterou jsem si tak moc přála, jsem se pustila do rozbalování. A vypadly na mě ručníky. "To máš do výbavy," oznámila mi nadšeně maminka a mně se chtělo brečet.

Tenkrát to takhle prostě chodilo. I moje maminka dostávala od dětství od své maminky ručníky, cejchy a utěrky do výbavy. Pro mě ale od té doby patří ručníky mezi dárky, které nesnáším, pokud si je sama nemůžu předem vybrat.

Moje averze k úhledně zabaleným ručníkům a osuškám se ale pořádně zmírnila, když jsem viděla, jak se taky dají ručníky darovat.

Jako ručníkové dorty.

u-ruzenky.mimishop.cz

Ručníkové dorty se dělají tak, že se smotá pár ručníků do tvaru dortu, napleská se na to nějaká ta činčurinka, umělohmotná kytka, korálkový vánoční řetěz nebo jiné děsně vkusná dekorace. Podmínkou je celé to umístit na papírový tácek pod dorty, aby to bylo co nejvíc jakože dort. 

Svatební ručníkový dort stojí 1 681 korun. Prý se skvěle hodí na svatební tabuli.

Dort s lahví sektu je prý "kávový pro muže" a vyjde na 1 596 korun. Cena obsahu - maximálně tak půlka prodejní ceny. Vtipnost, originalita a vkusnost dárku - k nezaplacení!

u-ruzenky.mimishop.cz

Když už jsem u těch ručníkových dortů, které jsou údajně úžasným dárkem pro muže (znáte někdo chlapa, který by si přál k narozeninám ručníky???), narazila jsem i na tohle: Prodejce tomu taky říká ručníkový dort. Vsadím se, že po ničem jiném typický český pivař netouží.

dortyzrucniku.717.cz

K dostání jsou samozřejmě i ručníkové dorty pro děti. Úplně živě vidím, jak natěšené dítko zahlédne zajíce nebo pejska zabaleného v celofánu a pak s hrůzou zjistí, že místo plyšáka na hraní dostalo omašličkované ručníky. Za 665 korun! (Cena zajíce, u pejsků prodejce neuvádí cenu). 

Pevně věřím, že dárce bude muset po rozbalení zajíčka znovu umotat. Nejmíň osmnáctkrát, než se mu to povede správně.

luzkoviny.eu

dortyzrucniku.717.cz

Když už tu jsou dorty pro muže a děti, nemůžou chybět ani speciální ručníkové dorty pro ženy. 

Následující úžasnosti předvádí na svém facebooku Anka Kováčová, absolventka Katolické univerzity v Ružomberoku. A říká jim "uterákový kamarát."

 Bože můj!

facebook.com/anka.kovacova.58

facebook.com/anka.kovacova.58

V komentářích u fotek penisů z ručníků by byly nejmíň čtyři stovky tleskánků, kdyby tam šly naklikat. Takhle se musely jen obdivovatelky tohohle šíleně vtipného a originálního dárku omezit jen na nadšené výkřiky. A mě ujistily o jediném - s vkusem Čechů, Moravanů i Slováků to jde pěkně z kopce. A se soudností taky, když se najdou lidi, kteří dokážou zaplatit patnáct stovek za čtyři obyčejné ručníky s přidrátovanou čokoládou. 

Začínám si vážit svých ručníků do výbavy.