Etiketa u popelnic

Jako holka z vesnice jsem měla poměrně jasno v tom, jak se chovat k ostatním. Sotva jsem se naučila mluvit, už mi doma tloukli do hlavy: Každého, koho potkáš, nahlas a zřetelně pozdrav! Slova prosím a děkuji jsou základ slušného chování! Měj úctu ke starším! Atakdále.  Jednu věc mi ale nikdy nikdo neřekl. Jak se zachovat v poněkud nestandardní situaci.

Konečně jsem se dokopala odmrazit mrazák a uklidit lednici. Což znamená, že ve velkém igelitovém pytli skončila značně unavená rajčata, zapomenuté kuřecí řízky, které se měly sníst nejpozději 17. července,   pár prošlých jogurtů, sáček oliv, který se v ledničce povaluje nejmiň čtyři roky, balení čehosi z mrazáku, co nelze identifikovat ani s velkou dávkou fantazie, jeden opuštěný kousek v krabičce s nápisem rybí prsty (to je vůbec hodně divné jídlo, já teda nikdy rybu s prsty neviděla), dva balíčky sušenek, které nikdy nikdo nejedl a jíst nebude, zvětralé musli, stoletý kečup plus větší množství dalších už nepoživatelných poživatin.

Pytel s vyházenými zbytky musel z bytu pryč dřív, než začne zapáchat.  Takže jsem s ním vyběhla ke kontajneru před domem. Jenže u něj úřadoval bezdomovec. Vedle sebe měl z jedné strany jakýsi vozíček s dnešním úlovkem zálohovaných lahví a jiných cenností, z druhé strany asi čtyři igelitky. Sám stál uprostřed toho a velmi intenzivně zkoumal obsah kontajneru. I když jsem došla až k němu, ignoroval mě.

Protože jsem slušně vychovaná holka, přišlo mi nepatřičné zavrčet na něj "Uhněte". Jenže říct mu: "Dobrý den, pane bezdomovče, kdybyste laskavě poodstoupil, přidala bych vám tam nějaké odpadky, " mi přišlo nepatřičné stejně. No, nakonec stačilo jen významněji zakašlat a bezdomovec mě ke kontajneru pustil. Když jsem odcházela,  měl v ruce moje prošlé jogurty a tvářil se znechuceně...

Asi se budu muset zeptat maminky, jaká společenská pravidla platí pro konverzaci s bezdomovci u popelnic.